Pověst o čarostřelcích z Velké Jizery

Vážení hosté Wellness apartmánu Puštík,

Jizerky jsou nejen krásné a tajemné hory s bohatou minulostí, ale váže se k nim i množství pověstí. Jednu z nejzajímavějších a nejtajemnějších pověstí si můžete přečíst právě zde. Odehrála se v odlehlém a zapomenutém koutu hor, v dnes již zaniklé osadě Velká Jizera. Autetičnosti jí přidává i fakt, že i dnes můžete místa, se kterými je spjatá navštívit a dokonce najdete i ruiny domu, ve kterém žil pytlácký rod a lidé, o kterých vypráví...

Pověst sepsat ve své publikaci "Kniha o Jizerských horách" spisovatel Miloslav Nevrlý a protože nikdo nedokáže vyprávět o Jizerských horách tak, jako on, tuto pověst vám předáváme v jejím originálním znění.

A nyní se podíváme, co nám o čarostřelcích píše pan nevrlý ve své knize:

Nejčastěji jmenovanými čarostřelci byli Tapperové z Velké jizery, kterým se pro jejich divomocnost přezdívalo německy „Wunderlich“. Starý Tapper otec, který prý rozluštil „šest ze sedmi pečetí tajných nauk a pouze nesmrtelnost a neviditelnost mu odolaly,“ byl nebezpečný pytlák, který měl na svědomí i mnoho lidí. Přišli ho kdysi vojáci a lesníci na Velkou Jizeru zatknout, a Tapper nikde. Jeho žena chtěla vojáky zahubit, a přiložila proto do kamen špalek, ve kterém Tapper ukrýval střelný prach a olovo na čarovné kule. Ale Bohu se prý zželelo nevinných vojáků a nedal prachu vybuchnout, z kamen pouze vytékalo olovo a vyjevilo tak Tapperovu vinu. Byla nesmírná: měl na svědomí životy hajných, vraždu vlastní dcery, kterou prý kdysi přistihl s mysliveckým adjunktem a oba zabil a zahrabal ve sklepě svého domu.

Dopustil se i svatokrádeží: Již samo olovo na kouzelné kule muselo pocházet z výplní kradených kostelních oken. Aby se pekelný obřad lití kulí zdařil, ab i puška byla neomylná a dokonce i sama cíl zasahovala, bylo nutno tajně odnést v ústech z bohoslužeb hostii, připevnit ji na strom a prostřelit – ďábelská vina, nad níž minulá století neznala těžší. Takové černé mše se tedy konaly v teskných samotách Velké Jizery. Starý Tapper proto také nedobře skončil. Pytlačil jednou v noci nahoře v jizerských močálech, kde stojí kleč na březích černých tůní, nad slepými rameny Jizery se sklánějí rašelinné břízy a zelené koberce rašeliníku se na močále pod nohou vlní a houpají. Pojednou před sebou Tapper uviděl bílého zajíce. Věděl dobře, co to neblahé znamení věští a rychle se proto obrátil. Bylo ale již pozdě, jizerský močál náhle ještě více zpustl, měsíční záře cize oblévala chladným světlem království tmavých vod a bílých písčin. Průsvitná mlha stála nad zřícenými stěnami rašeliny a dálkami neprostupné kosodřeviny. Tapper, který celý život prožil v údolí horní Jizery, neměl náhle tušení, kde je. Pojednou spatřil hlouček dětí, které bez hlesu tančily v močálu kolem nízké kosodřeviny. A uprostřed tančících dětí  - on sám! Dlouho stál jako ochromen, pak se násilím přemohl a na přízrak vystřelil. Rána zahřměla a Tapper viděl, že stojí jen pár metrů od své chatrče na Velké Jizeře. Když druhý den chtěl nabít vystřelenou kulku, byla puška nabitá a kulka nescházela. Čarostřelec Tapper se z toho pomátl a brzy na to – prý v löwenbergském vězení – zemřel.

     Jinak neskončil ani jeho syn. O jeho čarování jsme lépe zpraveni už proto, že prý nebyl takovým divotvůrcem jako jeho otec, čáry se mu často nepovedly a vyšly tak na světlo boží. Zdá se, že Tapper syn žil někdy na přelomu 18. a 19. století . z rukou se mu jednou vymklo i odlévání čarovných kulí a po několika letech vlastně způsobilo i jeho smrt. Pro odlévání zázračných kulí byla totiž nezbytná ještě jedna věc, lidská lebka, jejíž oční dutinou se lilo žhavé olovo. Čarostřelci z Velké Jizery prý vyhrabávali lebky ze hřbitova v Polubném; stejně tak i Tapper. Za tmavé noci přešel ze Slezska přes řeku Jizeru do Čech a černými lesy došel do Polubného, první vesnice za horami. S lebkou (ukrytou prý v modrém pytli) spěchal domů, do Slezska. Na Velké Jizeře již bylo všechno připraveno k pekelnému obřadu, další tři pytláci opatřili hostii a olovo. Tapper lil lebkou žhavé olovo a jedna krůpěj kovu na něj stříkla. Tehdy lebce zlověstně zasvítilo v oku. Když byl obřad skončen, přišly prý stvrdit kouzlo nečisté bytosti; ve světnici Tapperova domu na Velké Jizeře se náhle ozval pekelný hřmot, jako by „devadesát devět ďáblů povětřím létalo“. V místnosti se setmělo, petrolejka pohasla, a když se po chvíli rozsvětlilo, byl jeden z pytláků vražen pod skříň, další vzdychali za kamny, pod stolem, pod pryčnou a dalo jim velkou práci se odtamtud vymanit.

     Něco podivného se ale stalo i s lebkou. Ležela na stole a vybělenými čelistmi se hrůzně šklebila. Tapper se otřásl hrůzou, nikdy se mu to dosud nepřihodilo, asi nedobře z otcových knih přečetl kouzelnou formuli. Popadl lebku a vhodil ji do kamen. Plamen zavyl, v kamnech zahučelo. Tapper se vrátil ke stolu, ale z jeho desky se na něj dívala s příšerným šklebem tatáž lebka, kterou před okamžikem mrštil do plamenů. Pytláka se zmocnil děs. Prchal s lebkou až na břeh Jizery a za skučení podzimního vichru ji chtěl vrhnout do temných vod. Lebka se ho ale pevně držela. Stáhla ho s sebou do studených vln a nechybělo mnoho, aby se čarostřelec Tapper oné noci utopil. Nakonec zmizela v řece. Když se ale promočený pytlák vrátil domů, znovu na něj výsměšně pohlížela prázdnými očními důlky z desky stolu. Marně ji zakopával hluboko do země, přízrak se vždy vrátil na jeho stůl. Ještě té noci odešel Tapper s lebkou zpět přes hory zpět do Čech a vrátil ji tam, kde ji vzal, na polubenský hřbitov. Svůj hřích tím ale neodčinil, když se pozdě v noci vrátil neschůdnými lesy, mokrý a promrzlý, zpět na Velkou Jizeru, našel lebku znovu na stole. Objevila se tam nedlouho před jeho příchodem a pašeráci, kteří se v Tapperově chalupě mezitím zastavili, před ní s hrůzou prchli.

     Jen jedno zbývalo pytlákovi z Velké Jizery, který rozpoutal nadpozemské síly a neuměl je již ovládnout a zkrotit: Vydal se znovu kamsi do Čech a přivedl odtud  na Jizeru popravčího mistra, který se také vyznal v tajných vědách. Dobře mu zaplatil a kat slíbil, že ho lebky zbaví. Za dům snesl velkou hromadu dřeva a poručil Tapperovi, aby, co živ bude, se dřeva nedotýkal a nechal je zetlít. A ještě cosi poručil opovážlivému čarostřelci – příští noci se měl znovu vydat do Čech a přijít s lebkou a hliněným džbánem na Černá jezírka.

     Je to rašeliniště ztracené v lesích Středního jizerského hřebene, s velikou tůní černé vody, která odjakživa mezi domorodci platila za bezednou. Kolem jen lesy a lesní rašeliny, prastaré stromy a houpavá půda, na míle daleko k lidskému obydlí. Tam tedy kat pozval čarostřelce Tappera. Pytlák se vydal v noci z Velké Jizery vzhůru údolím s lebkou a džbánem jizerskými močály, prošel až tam, kde zprava, z Čech přitéká do Jizery Krásný potok. Proti jeho toku pak stoupal, potok se v mechových korytech tratil, hned tekl neviditelně pod přerostlými břehy, hned se rozléval do temných třasovisek, kde nohy vázly. Potok ho dovedl až na hřeben Jizerských hor a na horské rozvodí. Pramenil v jednom z Černých jezírek. Z druhé strany rašeliniště již odtékaly vody k severu, na Frýdlantskou stranu. Kat již čekal. Strachy bledý Tapper mu podal šklebící se lebku a džbán. Džbánu urazil kat dno a vhodil ho do jezera. S ním do temných vod zaklel i lebku a poručil jí, aby bezedným džbánem vyčerpala všechnu vodu z největšího jezera. Lebka se dala do práce, a přijdete-li dnes na břeh tiché Černé tůně, nic nenasvědčuje tomu, že se svou prací bude brzy hotova: černé vody stojí až po okraj zelených rašeliníků, zrcadlí se v nich kosodřeviny a v pozdním létě bílé suchopýry. Je to ostatně dobře, protože až lebka vodu vyčerpá, pak skončí i světa běh, jak o tom podává zprávu ve svých posledních verších sto let stará německá hrůzostrašná báseň o Tapperovi a Černých jezírkách:

„..... a nesměje se lebka víc a je jí vhod,
že nezbaví Černou tůni jejích vod.
A skončí-li se práce jejím zdarem,
pak lebka vzplane žhoucím žárem,
smích její zazní jako hromu sten,
a svět se zachvěje a přijde – soudný den!“

      Tapperovi ale nebylo pomoci. Nevydržel a porušil onu hromadu zvolna tlejícího dřeva. Jakmile přiložil do ohně první náruč, ožilo kouzlo jejich rodu a Tapper sešel na rozumu stejně jako jeho otec. Ještě toho večera zaběhl do lesů a lidé ho dlouho hledali po močálech. Našli ho na Velké jizerské louce, ryjícího hlavou v rašeliništi, jako to dělává jelen. Chytili ho, připoutali řetězy doma k loži a tam také Tapper brzo nedobře umřel – před smrtí spatřil, že světnicí probíhají černí mužíčci – úpěnlivě volal lidi, aby ohavné skřety zabili. Lidé v hrůze mlčeli – světnice byla prázdná. Aby umírajícímu ulehčili, tloukli holemi nazdařbůh do stěn a za zvuků těchto ran pytlák a čarostřelec Tapper zemřel.