Pověst jak vznikly čertovy skály

V dávných dobách, kdy krajinu kolem obce Zásada obklopovaly hluboké lesy a lidé žili v úzkém sepětí s přírodou, se místní obyvatelé rozhodli pro něco, co jim mělo přinést pocit jistoty, ochrany a víry. Po dlouhých diskusích, poradách a modlitbách dospěli k rozhodnutí, že by měli postavit kapli. Místo, kam by mohli chodit hledat útěchu, poděkovat za ochranu nebo se modlit za odvrácení katastrof, které v té době nebyly neobvyklé.

Stavba kaple ale nebyla jednoduchou záležitostí. Lidé v Zásadě byli prostí venkované, kteří se živili převážně zemědělstvím a prací v lesích. Přestože byli skromní, jejich víra byla hluboká. Chtěli postavit kapli, která by přinášela požehnání celé obci a stala se centrem duchovního života. Než však mohli začít se samotnou stavbou, stáli před důležitým rozhodnutím: kdo bude patronem jejich kaple?

Tato otázka vyvolala velké spory. Jedna část vesnice prosazovala svatého Floriána, patrona hasičů a ochránce před požáry, které v té době představovaly velkou hrozbu. Stačilo málo – zapomenutá svíce nebo jiskra z ohně – a celé vesnice mohly lehce vzplanout. Svatý Florián byl pro mnohé jasnou volbou, neboť jeho přímluva mohla zajistit ochranu před zkázou ohněm.

Na druhé straně stáli zastánci svatého Prokopa, velkého českého světce, který podle pověstí dokázal zkrotit samotného čerta. Pro mnohé bylo jeho spojení s bojem proti zlu a temným silám zásadní. Věřili, že svatý Prokop je tím pravým ochráncem, který bude bdít nad jejich vesnicí a zajišťovat klid a bezpečí.

Rozhodování trvalo dlouhé týdny. Každý měl svůj názor a nikdo nechtěl ustoupit. Nakonec se ale vesničané přiklonili k svatému Prokopovi, jehož silná osobnost a schopnost odolat zlu a zkrotit temné síly působily jako ten pravý symbol pro jejich vesnici. Bylo rozhodnuto, že kaple bude zasvěcena jemu. Po tomto rozhodnutí se obyvatelé Zásady pustili do práce – začali kopat základy a plánovat stavbu.

Avšak ani neuběhl týden, když se nad vesnicí začaly dít podivné věci. Kamení, které přinesli z nedalekých lomů, začalo náhle praskat, a to, co den předtím zdálo pevné, se přes noc rozpadlo na prach. Pracovní nástroje mizely, nebo se lámaly, aniž by je někdo používal. Vichr se proháněl vesnicí a narušoval stavbu. Zprvu si obyvatelé mysleli, že je to pouhá náhoda, ale když se tyto podivné úkazy opakovaly každý den, začali mít podezření, že za tím stojí něco nadpřirozeného.

Místní starší muži se sešli na radu a došli k závěru, že je za těmito problémy hněv svatého Floriána. Zvolit svatého Prokopa za patrona místo něj bylo pro Floriána urážkou. Byl to on, kdo se snažil stavbu kaple narušit. Vítr, bouře a neštěstí – vše, co se v posledních dnech dělo, bylo dílem Floriánova rozhořčení.

Svatý Prokop, který z nebes sledoval, jak se jeho noví stoupenci trápí a nemohou pokračovat ve stavbě, se rozhodl zasáhnout. Poslal svého pomocníka, čerta, aby napravil škody a urychlil stavbu. Čert měl za úkol přinést z nedalekého Frýdlantu dostatek kamene, aby se stavba mohla dokončit.

Byla noc, když čert vyrazil na svou cestu. Jeho mohutné tělo se neslo temnými lesy, zatímco na zádech nesl obrovskou nálož kamenů. Byl to zdatný a silný pomocník svatého Prokopa, který již nejednou přispěl k dokončení velkých staveb. Avšak Florián nebyl připraven ustoupit tak snadno. Jakmile zjistil, co Prokop plánuje, přivolal na kraj bouři. Vítr začal vát s takovou silou, že čert sotva mohl stát na nohou, a hromy a blesky rozzářily noční oblohu.

Čert, který byl zvyklý na těžké úkoly, se nenechal zastrašit a pokračoval dál. Jenže vítr byl tak silný, že ho strhával z cesty, a on začal ztrácet rovnováhu. Jeden z obrovských kamenů, který nesl, mu sklouzl ze zad a zřítil se do údolí. Kámen se zakutálel a skončil uprostřed lesa, kde vytvořil mohutnou skálu. Během své cesty ztratil čert více kamenů, které se postupně roztrousily po krajině. Tyto skály se později staly známými jako Čertovy skály – tichými svědky dávného boje mezi svatým Floriánem a Prokopem.

Florián však nezůstal jen u toho. Započal další podlou taktiku – zapálil na východě obrovský oheň. Jeho plameny se rozšířily po obzoru a kohouti v Zásadě, kteří si mysleli, že přichází úsvit, začali kokrhat. Čert, který byl vázán na tmu a ticho noci, nemohl dále pokračovat v práci, protože kokrhání kohoutů znamenalo pro něho konec noci. Zbylé kameny upustil, a ty se rozsypaly po krajině, od Černostudničního hřbetu až k Huti (Labau).

I přes všechny tyto překážky a Floriánovy snahy se kapli v Zásadě podařilo dokončit. Byla zasvěcena svatému Prokopovi, který svou silou a odhodláním přemohl zlobu a nevoli svatého Floriána. Místní lidé se od té doby scházeli v této kapli, kde hledali útěchu a ochranu před zlem, které mohlo číhat v temných lesích. Čertovy skály, které zůstaly po neúspěšné cestě čerta, se staly připomínkou dávného boje mezi svatými silami a přírodou, a dodnes stojí jako tiché svědectví o vytrvalosti víry a odvaze lidského ducha.

Skála "Kladívko"

Čertovy skály, táhnoucí se divokou krajinou nedaleko vesnic Smržovka a Zásada, odjakživa budily respekt. Ve skalách se nacházely zvláštně tvarované balvany, z nichž nejznámější byly ty, které lidé nazývali Čertova kovadlina či Čertovo kladivo. Podle starých zkazek byly tyto skály domovem pekelníků, kteří se tu usídlili, jakoby si zvolili toto místo pro své rejdy a kousky. Skály působily temně, zvláště když se po nich válela mlha a slunce už pomalu zapadalo za obzor, zatímco se z hustých lesů linulo ticho přerušované jen občasným praskáním větví.

Lidé ze Zásady, Držkova a okolí se o těchto skalách vyprávěli strašidelné příběhy po generace. Věřilo se, že čerti tu nejsou jen mýtickým symbolem zla, ale že jsou skuteční a pozorně sledují každý pohyb v krajině. Nejednou prý někdo zahlédl na vrcholku skály postavu čerta, jak sedí na Čertově kovadlině a pozoruje okolí. Čerti tu prý nebyli jen na výzvědách, ale měli zálusk na každého, kdo se pokusil projít kolem těchto skalisek na cestě k některému z posvátných míst – do kostela v Držkově, ke kapli v Zásadě nebo na opačnou stranu do smržovského kostela.

Podle legend čerti nemohli vystát posvátné písně a modlitby, které se linuly z úst poutníků. Jakmile zaslechli kroky někoho, kdo se vydal na poutní cestu nebo prostě jen směřoval do kostela, začali házet kameny z vrcholků skal, aby ho odehnali. Říká se, že nejednou se kámen valící se z vrcholku skal zastavil těsně před poutníkem, jakoby čerti měli schopnost kontrolovat svou pekelnou sílu a jen ho chtěli zastrašit. Jindy byly balvany vrhány s takovou silou, že se roztříštily o zem, a lidé, kteří se vydali na cestu za duchovní útěchou, byli nuceni se v hrůze vrátit zpět.

Aby se vyhnuli těmto nebezpečným střetům s čerty, začali poutníci využívat podzemní chodby, které byly objeveny nedaleko Čertových skal. Tyto chodby vedly pod skalami a ústily bezpečně na druhé straně, daleko od čertovských zlob a kamenů. Nebylo však lehké se v těchto chodbách vyznat, a mnozí se báli, že se v podzemí ztratí. Přesto pro mnohé byly podzemní cesty lepší volbou než čelit samotným čertům. Když však člověk zabloudil nebo na povrchu zaznělo hromobití, lidé věřili, že čerti se pokoušejí dostat i do těchto chodeb.

Pověsti o čertech, kteří obývali Čertovy skály, se šířily široko daleko. Zatímco většina lidí se jim raději vyhýbala, našli se i tací, kteří si troufali. Jedním z nich byl smržovský sedlák, jehož odvaha a důvtip se staly součástí místních legend. Byl to muž, který se nebál výzev, a když mu jednoho dne cestou lesem do ucha zašeptal čertovský hlas, vycítil příležitost.

Čert, jak to občas dělal, vyhledával zábavu ve sázkách. Tento konkrétní čert, který se skrýval mezi balvany Čertovy kovadliny, si vyhlédl sedláka a navrhl mu sázku: „Kdo z nás dvou je silnější?“ Sedlák, proslulý svou silou i vynalézavostí, si byl vědom, že v přímém souboji s pekelnou bytostí by neobstál. Ale měl v hlavě plán.

Čert zvedl obrovský kus žuly, pevný a tvrdý kámen, který mu ležel pod nohama, a začal ho drtit ve svých černých, démonických prstech. Žula praskala a drolila se, až se proměnila v prach, který se rozvířil kolem. „Vidíš mou sílu, člověče?“ zašklebil se čert a čekal, jak sedlák zareaguje.

Sedlák se však nezalekl. Věděl, že by byl sám proti takové síle bezmocný, ale měl u sebe něco, co čerta zmátlo. Nechal se obratně poddat hře a vytáhl z kapsy hrudku tvarohu. Na první pohled to vypadalo jako kámen, ale sedlák věděl, co dělá. „Teď se dívej na mou sílu,“ pronesl sebejistě a začal mačkat tvaroh v ruce. Tvaroh se okamžitě rozmáčkl a syrovátka začala stékat sedlákovi z prstů na zem.

Čert, který se nikdy nesetkal s ničím podobným, zůstal stát ohromený. Z jeho pohledu to vypadalo, jako by sedlák rozdrtil kámen tak snadno, že z něj vytlačil tekutinu. Pekelník se zděsil, protože si nedokázal vysvětlit, co se právě stalo. Představa, že lidská bytost má větší sílu než on sám, mu nahnala takový strach, že okamžitě ustoupil. Nechtěl riskovat přímý střet s někým, kdo je zjevně silnější než on.

„Vyhrál jsi,“ zabručel čert a neochotně vytáhl z pod svých černých plášťů hromadu zlaťáků, kterou slíbil, pokud by prohrál sázku. Sedlák si mince s radostí převzal a s úsměvem odcházel.

Tento příběh se rychle rozšířil po kraji a lidé obdivovali sedlákovu chytrost. Čerti na Čertových skalách však nezmizeli. Pokračovali v tom, co uměli nejlépe – v házení kamenů a děsení kolemjdoucích. Ale od té doby si dvakrát rozmysleli, než by se zapletli do další sázky s někým tak lstivým, jako byl ten smržovský sedlák.

Čertovy skály, s Čertovou kovadlinou na vrcholu, tak zůstaly připomínkou nejen pekelných bytostí, ale i lidské chytrosti a odvahy, která dokázala čerta přelstít a zvítězit tam, kde by síla nestačila.